Čechov Anton Pavlovič

Anton Pavlovič Čechov

Vývoj dramatu od osvícenství, od diderotovské vážné či smíšené komedie přes další projevy a podněty realismu nebo naturalismu, jež s takovou silou a mohutností shrnul Ibsen, vyvrcholil dramatickým dílem, které vytvořil Anton Pavlovič Čechov. Byl to asi nejznámější a nejsvětovější ruský dramatik, jehož impulsy přesáhly sféru divadla a ovlivnily například i film. Čechovem vstoupilo drama do 20. století, a to nejen časově. Především to platí pro označení Čechovova umění. Čechovovské drama svými náměty, látkami, tématy i smyslem nastolilo problematiku nastupujícího nového věku. Čechov se stal ve 20. století neobyčejně hraným dramatikem a realizace jeho textů založily inscenační tradici mnoha národních divadelních kultur. Tváří v tvář Čechovovi si drama i jeviště znovu a znovu prověřují svou schopnost vypovídat o klíčových a palčivých tendencích moderní doby.Čechov studoval medicínu a už v době studií začal psát povídky. V roce 1884, kdy končil medicínská studia, už také vydal první sbírku literárních prací. Pak pracoval jako lékař v Moskvě. Do této doby spadá také jeho první dramatický pokus. Platonova napsal mezi lety 1879-81. V roce 1892 se přestěhoval do Melichova a začal se intenzivně věnovat psaní. V roce 1898 se stěhoval znovu, tentokrát do Jalty kvůli stále se zhoršující tuberkulóze. Roku 1904 odjel na léčení do německých lázní Badenweiler, kde zemřel.
Zatímco jako prozaikovi se Čechovovi od počátku dařilo a poměrně brzy získal uznání, prorazit jako dramatik delší dobu nemohl. Usiloval totiž o podobu dramatu, jež se zcela rozcházela s tím, na co byla divadelní praxe a především diváci zvyklí. Čechov dovedl do důsledků požadavek, aby drama vyprávělo o všedním, každodenním životě. V jeho hrách se nic nedělo. Lidé mluví, pijí čaj nebo vodku, přicházejí a odcházejí, jedí. Nic než banální, všední fakta. Ale Čechov je dokáže uspořádat tak, že přes ně vystupují složité, tíživé, hluboké problémy lidského bytí. Asi nebylo náhodou, že tento způsob tvorby si nejprve prorazil úspěšnou cestu v povídce. Drama potřebuje jednání, akce tu střídá protiakci, takže tato zdánlivě bezdějová dramatika se mohla zdát neproveditelná a nudná.
V roce 1887 měl v Moskvě premiéru Čechovův Ivanov, jeho první celovečerní hra. Propadl. Stejně jako další celovečerní hra Lesní muž. Tato série neúspěchů vyvrcholila v roce 1896, kdy se hrály dvě Čechovovy hry. Premiéru měly prvá hra Platonov a nový text Racek. Obě opět propadly a Čechov se rozhodl, že se vzdá dramatické tvorby. Zdálo se, že to, co si zkoušel v jednoaktovkách, jako byly například Svatba, Medvěd, Jubileum, je v celovečerních hrách neproveditelné a nemá naději na úspěch. Čechov se v té době teprve učil, teprve objevoval svůj typický styl. Texty napsané před Rackem sice už nesly silné stopy tohoto stylu, ale ještě nebyly tím brilantním "čechovovským" dramatem. Neúspěch Racka však potvrdil, že tehdejší ruské divadlo prostě nemělo postupy, jimiž by onen styl pochopilo a provedlo na jevišti. A tak musel Čechov počkat do roku 1898, kdy Racka znovu uvedlo divadlo, jež v Moskvě založili K. S. Stanislavskij a V. I. Němirovič-Dančen a jež do divadelních dějin vešlo pod názvem MCHAT (Moskevské umělecké divadlo - Moskovskij chudožestvennyj těatr). V této inscenaci se konečně ukázaly hodnoty Čechovových textů. Následovaly další tři hry: Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad. MCHAT pro světové divadlo objevil dramatika Čechova. Ale platí to i naopak: Čechov ovlivnil postupy a principy inscenační praxe činohry a pomohl MCHATu najít jeho styl i cestu ke světové slávě. Divadlo "psychologické motivace", které dovedl MCHAT k nesmírné dokonalosti, je navždy svázáno s Čechovovým jménem.
Bylo by však omylem spojovat Čechova pouze s touto inscenační podobou, jež vychází jen z jedné - byť samozřejmě velice podstatné vrstvy Čechovových textů. Čechov uměl napsat mnohopatrovou, diferencovanou dramatickou situaci a tím rozehrát i bohatě rozvrstvené jednání. Ve Višňovém sadu jde konkrétně o peníze. Jedna statkářsko-šlechtická rodina uvízla v dluzích a už nemůže udržet své panství. V tom je nejreálnější poloha dramatické situace. Nad ní se ovšem zdvihá druhá, jež vyplývá tak říkajíc ze sociálně-historických souvislostí. Stručně řečeno: je to doba, kdy v Rusku prudce a razantně nastupovaly trh, podnikání, kapitalismus. Některé z postav jsou tvůrci tohoto nového ekonomického systému, např. obchodník Lopachin, jenž navrhuje, aby se vzácný a památečný višňový sad prodal na parcely pro letní vily obyvatelů města. Jiní ovšem tomuto jeho návrhu prostě nemohou vůbec rozumět, protože celý jejich hodnotový svět, jejich vnímání a reflektování života jsou jiné.
V těchto dvou rovinách dramatické situace Višňového sadu existují možnosti třeba k sociologickému nebo hluboce psychologickému (a notně nostalgickému, melancholickému) výkladu. Ale je tu ještě rovina třetí - existenciální, v níž se zkoumá možnost lidí porozumět době, nějak na ni reagovat a vyrovnat se s ní. Tento problém se objevuje ve všech velkých Čechovových dramatech, lze jej formulovat jako vztah člověka a dějin, nebo možná velice prostě jako šanci člověka žít šťastně. Irina, Máša, Olga - tři hlavní ženské postavy Tří sester - jsou ženy krásné, citlivé, ušlechtilé, nadané, vzdělané. A přesto hynou, protože dokážou jen stále zoufaleji a bezmocněji opakovat své přání odstěhovat se do Moskvy. Vojnickij ve Strýčku Váňovi zjistí, že promarnil celý svůj talent a celou inteligenci na naprosto marnou a zbytečnou činnost. Ani Treplev v Rackovi nedokáže uskutečnit nic ze svých snů o novém divadelním umění. Čechovovy postavy jsou součástí světa, jenž se jim odcizil. Ale nejsou jen jeho oběťmi, jsou také sami vinni. Čechov napsal, že nechtěl nic jiného než ukázat, jak lidé hloupě žijí. To lze nepochybně chápat i tak, že nepsal jen o době a jejím krutém vlivu na lidi, ale také - a možná především - o tom, jak lidé nejsou schopni (přes všechny své pozitivní vlastnosti a kvality) této době porozumět, a tedy ani jednat tak, aby něčeho dosáhli. Alespoň svého štěstí. Čechovovy dramatické texty tak obsáhly rozpornost, s níž se tak nebo onak od té doby neustále potkává a potýká drama 20. století.

Višňový sad
Višňový sad má prajednoduchou základní situaci: panství statkářky Raněvské je beznadějně zadluženo a nelze je zachránit. Buď musí být prodáno v dražbě nebo je možné získat daleko více peněz prodejem památného a krásného višňového sadu a jeho rozparcelováním na pozemky pro stavby letních sídel pro obyvatele města. Na tomto půdorysu vztyčil Anton Pavlovič Čechov množství dalších situací, v nichž postavy jeho dramatu prožívají množství hlubokých a podstatných problémů, jimiž žije člověk 20. století.

Tři sestry
Tři sestry jsou dramatem, v němž se tak "moc neděje". Tři sestry Prozorovovy mají kdesi v provincionálním ruském městě dům, kde žijí se svým bratrem Andrejem a později i jeho rodinou. Chodí k nim na návštěvu vojáci, neboť jejich otec byl generálem a ony celý svůj život trávily v důstojnické společnosti. Vzpomínají na Moskvu, touží se do ní odstěhovat, protože tam byly šťastné. A život je stále více ubíjí, drtí, ničí. Sestry chtějí zpět do Moskvy, avšak jen hýčkají tento sen neschopné cokoliv učinit pro to, aby se jejich život jakkoliv změnil. Rozpor mezi snem a realitou, chtěním a skutečnými činy, je základem dramatické situace, z níž se zvedá posléze řada dalších velkých témat komplikovaného bytí člověka ve 20. století.